Dnes je to už dva měsíce od porodu :) užíváme léto a stále se učíme jednoduché denní rituály s miminkem. Ale řekla jsem si, že už je načase Vám povědět o mém porodu, o tom nejskvělejším zážitku v mém životě. Né nemyslím to ironicky :-) vážně to byl můj nejskvělejší zážitek v mém životě.
Začneme hezky od začátku. Byla jsem 41 týden + 2 dny a byla jsem smířená, že toho prcka sama na svět vyhnat nedokážu. 41 + 4 jsem měla jít na prohlídku a případnou vyvolávačku. Pravděpodobně to byla přesně ta chvíle, kdy jsem se přestala snažit malého vyhnat ven všemožnýma nesmyslnýma jídlama a aktivitama, o kterých se dá na internetu dočíst. A právě v ten moment mi začal porod.
Bylo to ve 4 ráno dne 25.5.2016. Měla jsem bolesti břicha podobné menstruační bolesti a necítila jsem žádné pohyby miminka.
Pochopitelně jsem se začala bát, protože to mrně se tam jinak mlelo pořád, a najednou nic. Nechtěla jsem, ale ještě plašit, a tak jsem Erika nebudila a nechala ho spát. Šla jsem do vedlejší místnosti a přemýšlela jak ho probudit, donutit ho nějakému pohybu. Zkusila jsem dřepovat, tancovat a dokonce i twerkovat :D nic... po asi deseti minutách jsem už začala mít opravdu strach. Šla jsem zpět do postele a probudila Erika se slzama v očích, že se malý nehýbe a mě bolí břicho. Uklidnil mě, že určitě jenom spinká, vždyť je půl pátý ráno :D po několika dalších minutách a nespočet slz, jsem konečně ucítila pohyb. Uf... Ahhh.. a jéje... asi mi začaly kontrakce: pomyslela jsem si. Vytáhla jsem mobil, kde jsem měla staženou aplikaci na kontrakce. Začala jsem je stopovat, když v tom mi aplikace napsala: jeďte do nemocnice. Říkám si: ,, vždyť je mám nepravidelný, jednou po 5 minutách, jednou po 7 minutách, a pak zase po 5... zkusím si dát horkou sprchu a uvidíme jestli se kontrakce zpravidelní a zrychlí,,.
Po 15 minutách ve sprše se nic moc nezměnilo, ale kontrakce pokračovaly. Šla jsem zpět do postele a stále si zadávala jednotlivé kontrakce. Bolest nebyla nijak zvlášť velká, takže jsem byla v klidu. Asi v půl osmé na mě otevřel oči Erik a první co řekl bylo : ,,Už rodíš?,, a já na to : ,,Jo jo, už rodim,,. Erikovi to asi nedošlo, protože mi odpověděl: ,,super a už je venku?,, a já na to: já vážně rodím,, a ukázala jsem mu seznam mých kontrakcí na telefonu. Další věta byla o tom, že musí jít teda nahrát video :D
Vstala jsem a postupovala jsem podle svého plánu. Dobalila si tašku do porodnice, dala si ještě jednu sprchu a celá jsem se oholila, zavolala jsem mamince, že rodím a dala vědět i ostatním. Erik mezitím začal trochu vyšilovat, že už musíme jet jinak tu porodim, ale zároveň na něm bylo vidět, že mi trochu nevěří, že už opravdu rodím. Asi proto,že jsem vypadala celkem v klidu. :-)
Kolem 9 ráno jsme dojeli do porodnice Motol. Vtipná vsuvka: když jsem se v prvních měsících těhotenství rozhodovala, kde budu rodit. Napsal mi jeden klučina, že jeho přítelkyně dělá porodní asistentku v Motole, a že mi na ní dá kontakt pokud bych se chtěla na něco zeptat. S porodní asistenkou Luckou jsem si vyměnila celkem dost zpráv. A tak když to na mě přišlo, byla první komu jsem psala, nebo spíše jsem se ptala, jestli rodím. Měla jsem štěstí, protože zrovna jela do práce, a tak mi napsala ať se přijedu ukázat. Bylo to tak trochu srandovní, že jsem si s ní psala několik měsíců, a když jsem ji poprvé viděla, hned mi koukala mezi nohy :D
Po tom co mě Lucka vyšetřila, jsem šla na monitor. Měla jsem radost, když mi řekla, že opravdu už rodím, ale taky řekla, že jsme na úplném začátku, takže to může ještě dlouho trvat. Ptala se mě, jestli chci jet domů a nebo tam raději zůstat. Říkala jsem si: ,, pane bože to bude na celej den,,. Ale protože to byl můj první porod, raději jem řekla, že zůstanu. Pak mě přišla vyšetřit ještě paní doktorka a řekla, že jsem otevřená asi na 2 a půl cm, že mě dají už na porodní pokoj a uděláme přípravu (což znamená klystýr) a že tím, se to třeba rozjede. No.. měla pravdu... něco se opravdu rozjelo :D
Nebudu zacházet do detailů, ale je vám jasný co se asi dělo. Po celou tuhle dobu, byl Erik pryč. Šel do auta pro zbytek věcí a šel mi koupit hroznový cukr, abych měla energii, a taky se převlékl do zelenýho doktorskýho hábitu. Když přišel, už jsem měla celkem bolestivý kontrakce tak po 4 minách. Už jsem je musela rozdýchávat, a tak jsem byla ráda, že mám komu drtit ruku.
Lucka byla skvělá, chodila mě hodně často kontrolovat, ale i tak nám nechali naprosté soukromí. Asi v 11 hodin mě dali už na lehátko a připevnili monitor, abychom měli miminko pod kontrolou. To bylo sice fajn, že jsem měla jistotu, že je malý v pořádku, ale musela jsem jen ležet na boku a tak jsem nemohla už sakrabolestivé kontrakce rozchodit. Bolest se stupňovala a já byla otevřená na 5 cm. Ve 12 hodin mi nabídli epidurál. Bojovala jsem sama se sebou. Ptala jsem se Lucky na jak dlouho to vidí. Řekla, že prvorodičky se otevírají tak 1 až 2 cm za hodinu a že si myslí, že tak v sedm večer porodim.
Ta představa, že budu mít takovéhle bolesti, kvuli kterým hrozilo, že Erik přijde o ruku :D ale hlavně, že už mi pak nezbude síla na samotný porod, mě děsila... ,,7 hodin bolestí? to nedám,, říkala jsem si v hlavě. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro Epidurál. Vy víte jak moc jsem ho nechtěla. Hlavně proto, že jsem se bála toho jak se zavádí. A taky jsem měla proč....
Na zavedení epidurálu poslali Erika pryč. Přišel pan doktor se sestrou. Já měla fáááákt hodně hodně velký bolesti při kontrakcích co už se zdály být po minutě, když v tom po mě pan doktor chtěl abych se (s tím obrovským břichem) schoulila do klubíčka. Přišlo mi to nemožný, ale nějak jsem to udělala. V hlavě mi znělo jenom : ,,nesmíš cuknout, nesmíš cuknout,,. Pak pan doktor říká, teď se nesmíte hýbat. NO a co se nestalo? Já ucukla....
Doktor se celkem vyděsil, ale asi to bylo v pohodě. Za 15 minut mi epidural začal působit a mě se ulevilo. Bolesti jsem stále cítila, ale bylo to mnohem snesitelnější. Pak mě přišla Lucinka zkontrolovat a prasknout vodu. To jsem moc nevnímala, jen vím, že to muselo být na kontrakci, aby neublížila miminku. Ale Erik tvrdil, že prý vytáhla nějakej obrovskej šperhák :D a ten zasunula dovnitř :)
Asi ve dvě hodiny jsem byla už otevřená na 9 cm, a tak Lucka řekla, že si zkusíme tlačit. Ať si to natrénujeme. Počkaly jsme na kontrakci a na tu jsem na tři nádechy třikrát zatlačila. Lucka jen proshlásila, že už vidí hlavičku a že má prý světlý vlásky. Pak už to byla rychlovka. Lucka přivolala doktorku, ta zasedla a porod začal. Erik se jen tak na mě podíval a řek:počkat... já myslel, že si to jen zkoušíme,,.¨
Tlačení mi prý celkem šlo. Trénovala jsem s aniballem a tak jsem trochu doufala, že mi to půjde snadno a bez nástřihu. Ale měla jsem nacvičeno jen 26 cm.
Pamatuji si že, po par tlačeních jsem cítila tupou bolest a pocit, že se ve mě něco otáčí. V tom Lucka prohlásila, jestli si chci sáhnout na hlavičku. Byla to dost nepříjená bolest a asi mi to v tu chvíli ani nedošlo, a tak jsem jen řekla něco jako, že ani ne, ať už ho dostanou ven. Pak doktorka řekla:,, už jen třikrát zatlačíte. A já si řekla: ,,proboha třikrát? to už nezvládnu, už nemám sílu,, no řekla jsem to vlastně i nahlas. Přesji pokaždé kdy jsem se měla jen nadechnout a zase tlačit. Před každým nádechem následovala věta: Už nemůžu,už nemůžu. Ježiš jak já se pak styděla :D že jsem to furt říkala. A hlavně když pani doktorka řekla, že jen třikrát zatlačim. Já si v tu chvíli myslela, že myslí tři kontrakce tudíž celkem devětkrát.Ale bylo to jen na tu jednu.
,,Zatlačte.... teď netlačte... teď jen maličko,,.... šup a najednou tam byl. Vyklouznul jako namydlený mejdlo co chcete vzít do ruky :D A mě už nic nebolelo... v tu chvíli se pro mě zastavil celý vesmír. Nevnímala jsem nic jiného než toho maličkýho naháčka a muže co stál vedle mě, Erika, moji životní lásku a otce našeho syna. ,,Páni,už je tady, panebože to bylo nějak rychlý...to neni možný, že jsem právě porodila našeho syna,,..... tohle a dalších milion emocí se mi honilo hlavou.
Rovnou z rukou doktorky putoval Any na mé bříško, sestřička ho lehce otřela a přehodila přes něj deku. Byl to ten nejkrásnější pocit. Koukala jsem jen na něj a nevnímala, že porod ještě neskončil. během několika sekund po porodu, mi Lucka cosi píchala do žíly, doktorka kroutila pupeční šňůrou, za pár sekund jsem pak porodila placentu, Erik přestřihával pupeční šňůru Anymu, pak mě doktorka oznámila, že bude šít moje poranění, protože jsem se natrla asi na 4 stehy. To všechno se dělo, když jsem měla ten malý zázrak ne ,,v,, ale ,,na,, bříšku. A i když se říká, že t´šití bolí více než porod... já vnímala jsem Anyho.
Dětská doktorka si pak vzala malého na vyhřívaný stůl, rychle ho zvážili a změřili, prohlídli, otřeli a zabalili do dečky a dali mi ho do náručí. Anakin se narodil ve 14:23, vážil 3780 g a měřil 51 cm.
Na porodním sále jsme pak zůstali s malým asi hodinku, pak ho odnesli na všechna vyšetření, vykoupat apod. Mě přivezli jídlo, i když jsem hlad vůbec neměla. Asi za další hodinu mě pak převedli na oddělení šestinedělí, kam za mnou hned přišla maminka s manželem a pak i kamarádi. Druhý den jsem se s Anym stěhovala na nastandartní pokoj. Byla jsem ráda, že se uvolnil, protože tolik návštev by asi moje spolubydlící nevydejchala :D
V porodnici jsme stráli 4 noci. Tu čtvrou za náma přijel Erik, protože s námi mohl spát. Bohužel nám Anyho na tuto noc odvezli na fototerapii, protože jeho hodnoty na novorozeneckou žloutenku byly vysoké. Plakala jsem. Plakala jsem i když jsem věděla, že to nic není, že bude v pořádku a že hned další den budeme moci jít domů. Vidět ho ale v inkubátoru se zakrytýma očíčkama, kvůli tomu modrému světlu, byl strašný pocit.
Tímto bych chtěla poděkovat všem se kterými jsem v nemocnici přišla do styku. Všichni byli milý, ochotní a chápavý. Velký dík patří sestřičkám na šestinedělí, které mi pomohli s kojením, díky doktorce, která nenechala nic náhodě a Aňouska z novorozenecké žloutenky dostala. Ale největší dík patří jednoznačně Lucii. Lucka se o nás starala, vše mi vždy vysvětlila, často nás kontrolovala, ale hlavně byla nejmilejší na světě. Díky jejím pozvbuzujícím slovům, jsem se cítila silná tak podle mého názoru porod zvládla rychle a na jedničku. Lucinko moc děkujeme :-*
