MŮJ POROD

Dnes je to už dva měsíce od porodu :) užíváme léto a stále se učíme jednoduché denní rituály s miminkem. Ale řekla jsem si, že už je načase Vám povědět o mém porodu, o tom nejskvělejším zážitku v mém životě. Né nemyslím to ironicky :-) vážně to byl můj nejskvělejší zážitek v mém životě.

Začneme hezky od začátku. Byla jsem 41 týden + 2 dny a byla jsem smířená, že toho prcka sama na svět vyhnat nedokážu. 41 + 4 jsem měla jít na prohlídku a případnou vyvolávačku. Pravděpodobně to byla přesně ta chvíle, kdy jsem se přestala snažit malého vyhnat ven všemožnýma nesmyslnýma jídlama a aktivitama, o kterých se dá na internetu dočíst. A právě v ten moment mi začal porod. 

Bylo to ve 4 ráno dne 25.5.2016. Měla jsem bolesti břicha podobné menstruační bolesti a necítila jsem žádné pohyby miminka. 
Pochopitelně jsem se začala bát, protože to mrně se tam jinak mlelo pořád, a najednou nic. Nechtěla jsem, ale ještě plašit, a tak jsem Erika nebudila a nechala ho spát. Šla jsem do vedlejší místnosti a přemýšlela jak ho probudit, donutit ho nějakému pohybu. Zkusila jsem dřepovat, tancovat a dokonce i twerkovat :D nic... po asi deseti minutách jsem už začala mít opravdu strach. Šla jsem zpět do postele a probudila Erika se slzama v očích, že se malý nehýbe a mě bolí břicho. Uklidnil mě, že určitě jenom spinká, vždyť je půl pátý ráno :D po několika dalších minutách a nespočet slz, jsem konečně ucítila pohyb. Uf... Ahhh.. a jéje... asi mi začaly kontrakce: pomyslela jsem si. Vytáhla jsem mobil, kde jsem měla staženou aplikaci na kontrakce. Začala jsem je stopovat, když v tom mi aplikace napsala: jeďte do nemocnice. Říkám si: ,, vždyť je mám nepravidelný, jednou po 5 minutách, jednou po 7 minutách, a pak zase po 5... zkusím si dát horkou sprchu a uvidíme jestli se kontrakce zpravidelní a zrychlí,,. 

Po 15 minutách ve sprše se nic moc nezměnilo, ale kontrakce pokračovaly. Šla jsem zpět do postele a stále si zadávala jednotlivé kontrakce. Bolest nebyla nijak zvlášť velká, takže jsem byla v klidu. Asi v půl osmé na mě otevřel oči Erik a první co řekl bylo : ,,Už rodíš?,, a já na to : ,,Jo jo, už rodim,,. Erikovi to asi nedošlo, protože mi odpověděl: ,,super a už je venku?,, a já na to: já vážně rodím,, a ukázala jsem mu seznam mých kontrakcí na telefonu. Další věta byla o tom, že musí jít teda nahrát video :D 

Vstala jsem a postupovala jsem podle svého plánu. Dobalila si tašku do porodnice, dala si ještě jednu sprchu a celá jsem se oholila, zavolala jsem mamince, že rodím a dala vědět i ostatním. Erik mezitím začal trochu vyšilovat, že už musíme jet jinak tu porodim, ale zároveň na něm bylo vidět, že mi trochu nevěří, že už opravdu rodím. Asi proto,že jsem vypadala celkem v klidu. :-)

Kolem 9 ráno jsme dojeli do porodnice Motol. Vtipná vsuvka: když jsem se v prvních měsících těhotenství rozhodovala, kde budu rodit. Napsal mi jeden klučina, že jeho přítelkyně dělá porodní asistentku v Motole, a že mi na ní dá kontakt pokud bych se chtěla na něco zeptat. S porodní asistenkou Luckou jsem si vyměnila celkem dost zpráv. A tak když to na mě přišlo, byla první komu jsem psala, nebo spíše jsem se ptala, jestli rodím. Měla jsem štěstí, protože zrovna jela do práce, a tak mi napsala ať se přijedu ukázat. Bylo to tak trochu srandovní, že jsem si s ní psala několik měsíců, a když jsem ji poprvé viděla, hned mi koukala mezi nohy :D
Po tom co mě Lucka vyšetřila, jsem šla na monitor. Měla jsem radost, když mi řekla, že opravdu už rodím, ale taky řekla, že jsme na úplném začátku, takže to může ještě dlouho trvat. Ptala se mě, jestli chci jet domů a nebo tam raději zůstat. Říkala jsem si: ,, pane bože to bude na celej den,,. Ale protože to byl můj první porod, raději jem řekla, že zůstanu. Pak mě přišla vyšetřit ještě paní doktorka a řekla, že jsem otevřená asi na 2 a půl cm, že mě dají už na porodní pokoj a uděláme přípravu (což znamená klystýr) a že tím, se to třeba rozjede. No.. měla pravdu... něco se opravdu rozjelo :D 

Nebudu zacházet do detailů, ale je vám jasný co se asi dělo. Po celou tuhle dobu, byl Erik pryč. Šel do auta pro zbytek věcí a šel mi koupit hroznový cukr, abych měla energii, a taky se převlékl do zelenýho doktorskýho hábitu. Když přišel, už jsem měla celkem bolestivý kontrakce tak po 4 minách. Už jsem je musela rozdýchávat, a tak jsem byla ráda, že mám komu drtit ruku. 

Lucka byla skvělá, chodila mě hodně často kontrolovat, ale i tak nám nechali naprosté soukromí. Asi v 11 hodin mě dali už na lehátko a připevnili monitor, abychom měli miminko pod kontrolou. To bylo sice fajn, že jsem měla jistotu, že je malý v pořádku, ale musela jsem jen ležet na boku a tak jsem nemohla už sakrabolestivé kontrakce rozchodit. Bolest se stupňovala a já byla otevřená na 5 cm. Ve 12 hodin mi nabídli epidurál. Bojovala jsem sama se sebou. Ptala jsem se Lucky na jak dlouho to vidí. Řekla, že prvorodičky se otevírají tak 1 až 2 cm za hodinu a že si myslí, že tak v sedm večer porodim. 

Ta představa, že budu mít takovéhle bolesti, kvuli kterým hrozilo, že Erik přijde o ruku :D ale hlavně, že už mi pak nezbude síla na samotný porod, mě děsila... ,,7 hodin bolestí? to nedám,, říkala jsem si v hlavě. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro Epidurál. Vy víte jak moc jsem ho nechtěla. Hlavně proto, že jsem se bála toho jak se zavádí. A taky jsem měla proč....

Na zavedení epidurálu poslali Erika pryč. Přišel pan doktor se sestrou. Já měla fáááákt hodně hodně velký bolesti při kontrakcích co už se zdály být po minutě, když v tom po mě pan doktor chtěl abych se (s tím obrovským břichem) schoulila do klubíčka. Přišlo mi to nemožný, ale nějak jsem to udělala. V hlavě mi znělo jenom : ,,nesmíš cuknout, nesmíš cuknout,,. Pak pan doktor říká, teď se nesmíte hýbat. NO a co se nestalo? Já ucukla....

Doktor se celkem vyděsil, ale asi to bylo v pohodě. Za 15 minut mi epidural začal působit a mě se ulevilo. Bolesti jsem stále cítila, ale bylo to mnohem snesitelnější. Pak mě přišla Lucinka  zkontrolovat a prasknout vodu. To jsem moc nevnímala, jen vím, že to muselo být na kontrakci, aby neublížila miminku. Ale Erik tvrdil, že prý vytáhla nějakej obrovskej šperhák :D a ten zasunula dovnitř :)

Asi ve dvě hodiny jsem byla už otevřená na 9 cm, a tak Lucka řekla, že si zkusíme tlačit. Ať si to natrénujeme. Počkaly jsme na kontrakci a na tu jsem na tři nádechy třikrát zatlačila. Lucka jen proshlásila, že už vidí hlavičku a že má prý světlý vlásky. Pak už to byla rychlovka. Lucka přivolala doktorku, ta zasedla a porod začal. Erik se jen tak na mě podíval a řek:počkat... já myslel, že si to jen zkoušíme,,.¨

Tlačení mi prý celkem šlo. Trénovala jsem s aniballem a tak jsem trochu doufala, že mi to půjde snadno a bez nástřihu. Ale měla jsem nacvičeno jen 26 cm.
Pamatuji si že, po par tlačeních jsem cítila tupou bolest a pocit, že se ve mě něco otáčí. V tom Lucka prohlásila, jestli si chci sáhnout na hlavičku. Byla to dost nepříjená bolest a asi mi to v tu chvíli ani nedošlo, a tak jsem jen řekla něco jako, že ani ne, ať už ho dostanou ven. Pak doktorka řekla:,, už jen třikrát zatlačíte. A já si řekla: ,,proboha třikrát? to už nezvládnu, už nemám sílu,, no řekla jsem to vlastně i nahlas. Přesji pokaždé kdy jsem se měla jen nadechnout a zase tlačit. Před každým nádechem následovala věta: Už nemůžu,už nemůžu. Ježiš jak já se pak styděla :D že jsem to furt říkala. A hlavně když pani doktorka řekla, že jen třikrát zatlačim. Já si v tu chvíli myslela, že myslí tři kontrakce tudíž celkem devětkrát.Ale bylo to jen na tu jednu.

 ,,Zatlačte.... teď netlačte... teď jen maličko,,.... šup a najednou tam byl. Vyklouznul jako namydlený mejdlo co chcete vzít do ruky :D A mě už nic nebolelo... v tu chvíli se pro mě zastavil celý vesmír. Nevnímala jsem nic jiného než toho maličkýho naháčka a muže co stál vedle mě, Erika, moji životní lásku a otce našeho syna. ,,Páni,už je tady, panebože to bylo nějak rychlý...to neni možný, že jsem právě porodila našeho syna,,..... tohle a dalších milion emocí se mi honilo hlavou. 

Rovnou z rukou doktorky putoval Any na mé bříško, sestřička ho lehce otřela a přehodila přes něj deku. Byl to ten nejkrásnější pocit. Koukala jsem jen na něj a nevnímala, že porod ještě neskončil. během několika sekund po porodu, mi Lucka cosi píchala do žíly, doktorka kroutila pupeční šňůrou, za pár sekund jsem pak porodila placentu, Erik přestřihával pupeční šňůru Anymu, pak mě doktorka oznámila, že bude šít moje poranění, protože jsem se natrla asi na 4 stehy. To všechno se dělo, když jsem měla ten malý zázrak ne ,,v,, ale ,,na,, bříšku. A i když se říká, že t´šití bolí více než porod... já vnímala jsem Anyho.

Dětská doktorka si pak vzala malého na vyhřívaný stůl, rychle ho zvážili a změřili, prohlídli, otřeli a zabalili do dečky a dali mi ho do náručí. Anakin se narodil ve 14:23, vážil 3780 g a měřil 51 cm.

Na porodním sále jsme pak zůstali s malým asi hodinku, pak ho odnesli na všechna vyšetření, vykoupat apod. Mě přivezli jídlo, i když jsem hlad vůbec neměla. Asi za další hodinu mě pak převedli na oddělení šestinedělí, kam za mnou hned přišla maminka s manželem a pak i kamarádi. Druhý den jsem se s Anym stěhovala na nastandartní pokoj. Byla jsem ráda, že se uvolnil, protože tolik návštev by asi moje spolubydlící nevydejchala :D  

V porodnici jsme stráli 4 noci. Tu čtvrou za náma přijel Erik, protože s námi mohl spát. Bohužel nám Anyho na tuto noc odvezli na fototerapii, protože jeho hodnoty na novorozeneckou žloutenku byly vysoké. Plakala jsem. Plakala jsem i když jsem věděla, že to nic není, že bude v pořádku a že hned další den budeme moci jít domů. Vidět ho ale v inkubátoru se zakrytýma očíčkama, kvůli tomu modrému světlu, byl strašný pocit. 

Tímto bych chtěla poděkovat všem se kterými jsem v nemocnici přišla do styku. Všichni byli milý, ochotní a chápavý. Velký dík patří sestřičkám na šestinedělí, které mi pomohli s kojením, díky doktorce, která nenechala nic náhodě a Aňouska z novorozenecké žloutenky dostala. Ale největší dík patří jednoznačně Lucii. Lucka se o nás starala, vše mi vždy vysvětlila, často nás kontrolovala, ale hlavně byla nejmilejší na světě. Díky jejím pozvbuzujícím slovům, jsem se cítila silná tak podle mého názoru porod zvládla rychle a na jedničku. Lucinko moc děkujeme :-*

40 týden těhotenství

Takže jestli jsem vám minule psala ohledně neustálých zpráv, jestli už jsem porodila.... Tento týden je to ještě horší. Pane bože já za to začínám své kamarády nesnášet :D uvádějí mě tím do ještě většího stresu než už jsem. Momentálně jsem den po termínu porodu a tím pádem začínám 41 týden a tak zvaně přenáším. 

Ze čtvrteční kontroly u lékaře vím, že jsem na 1,5 cm otevřená tzv. na prst a že miminko naléhá hlavičkou na děložní hrdlo.. Podle doktorky jsme prý připraveni na porod, takže mám jen čekat na kontrakce a nebo prasknutí plodové vody. Ani jedno se zatím nekonalo.

Jak ze sebe dítě vypudit? Já snad už zkusila vše. Čaj z maliníku, čaj ze zázvoru,skořice a hřebíčku, horkou vanu, horkou sprchu krouživými pohyby kolem břicha, dřepy, chození do schodů, poskakování na míči, kroužení na míči, sex, stimulace bradavek... no snad vše co se dá přečíst na internetu. Malý je tam zřejmě ale spokojený, i když mám tedy pocit, že se mi tam mele neobvykle více než dřív. Občas cítím i tlak na ,,spodek,, jako by se snažil protrhnout blanku aby vytekla voda. Ale zatim bez úspěchu. 

Volala jsem do nemocnice, že se mi nezdá přijít na kontrolu až tři dny po termínu. Bylo mi ale řečeno, že je to běžné a ať se nestresuji. 

Dnes 40+1 den se cítím totálně unavená. Takový den jsem měla jen párkrát za celé těhotenství. Jenže to není vše.. jsem neskutečně protivná a chce se mi snad celý den plakat. Divim se, že mě tu Erik nenechal samotnou a nešel se někam ožrat :D 

Takže jsem si řekla, že mě asi chce moje tělo na ten náročný den připravit a bez ohledu na ten bordel co je doma, bych měla odpočívat a nic nedělat. Takže si užívám poslední lenošské dny (možná hodiny), kdy si pouštím romantické kýčovité komedie, u každé vypotřebuji jeden balíček kapesníčků a sním čokoládovou tyčinku. Snažím si sama sobě domluvit ať se nestresuji, že malý tu tak či tak do toho týdne bude a že mám aspoň čas si odpočinout. Jenže ve chvíli, kdy se mi podaří samu sebe takto uchlácholit, přijde další zpráva: ,, Tak co? Už rodíš? Nějak se mu nechce ven co?,, a už zase přemýšlím. Jsou jen dvě možnosti: za 1. vyhodit telefon z okna a za 2. jít si napustit další vanu, vyjít sedm pater, skočit na Erika a namasírovat si bradavky :D

39 týden těhotenství

Ahoj všichni, omlouvám se za dlouhou odmlku :-/ to víte, už jsem najela na totál magor přípravný mód matky a šíleně dodělávala poslední věci, než se malý narodí.

Náš spolubydící Vilda alias Mr. Waterfall se již odstěhoval, ale jeho věci v našem bytě zůstávají do té doby, než se mu dostaví jeho byt. Takže super, že jsme sami, ale všude bordel.... No.. takže si dovedete představit těhotnou před porodem s hnízdícím efektem, jak to nese :D Přemlouvala jsem Erika ať si do Vildova pokoje odstěhuje psací stůl a pracuje tam, abych mohla postýlku pro miminko dát do ložnice. Načeš, ale můj úžasný muž (který se nechce vzdát svého pracovního kutlochu) vymyslel, že naši ložnici s jeho pracovnou ponecháme tak jak je a z nového pokoje bude rodinná ložnice. Moc se mi nelíbila, představa, že budeme mít dvě ložnice, aby náhodou Erik pak nespal pořád tam žejo.. :D Ale nalákal mě, že si konečně koupíme vysněnou vysokou světlou postel a,že konečně naše ložnice bude krásně prosvětlená a né ta černá kobka, kde jsme spali doposud. Takže máme ložnici snů a hostinský pokoj s pracovnou. Tohle jsem si tedy mohla konečně ze seznamu odškrtnout :)

Další věcí na sez amu byl přebalovací pult... Ty co vidíte v obchodě mi přišly celkem drahé a navíc ošklivé. Takže jsem si koupila bílou komodu v ikei a zajela do Obi pro bílou dřevotřískovou desku, bílé lemovací zažehlovací pásky a lepící pásky :) A s pomocí mamky manžela jsme vytvořili suprčupr přebalovací pult :) odškrtnuto

Teď tedy začínám (nebo popravdě jsem momentálně v plném proudu)týdne a mám vše hotové, Vildovi věci jsou rozmístěny po bytě, ale už nemám sílu to někde schovávat... ne s tímhle mega břichem :D

Cítím se stále skvěle. Dokonce jsem si i zašla na manikúru a pedikúru, ať jsem do nemocnice fešanda :D (vtípek.... ) jen jsem si říkala, že dokud mám čas na takovýhle hovadinky tak proč ne :)
Takže kromě toho, že se cítím opravdu pomalá, obrovská a nateklá, se mám fajn. Už jen to čekání je opravdu šílené. Již dva týdny se mi přes den objevují poslíčkové, ale nic víc. Na kontolu chodím jednou týdně a tam mi již od začátku říkají, že je čípek zkrácený a až přijdou pravidelné kontakce ať přijdu.. pokud nepřijdou uvidíme se zase za týden :-)

Přiznám se vám, že jsem již podnikala pár kroků k vyvolání porodu. Kromě toho, že jsem bez Erikova vědomí vystěhovala všechny Vildovi věci včetně nábytku do chodby, poté novou postel smontovala (za co mě teda pěkně seřval :D, ale já jsem prostě Bořek stavitel a chci si vše udělat hned a sama), tak jsem i šíleně uklízela a prostě se asi tři dny vůbec nezastavila a každý ten den završila horkou vanou s masáží bradavek :D (prý to taky pomáhá) a k tomu popíjela čaj z maliníku.... TAK SE PROSTĚ NIC NESTALO!!! Takže jsem si řekla, že na to už prdim a nechám tomu volný průběh.
Jenže čim víc se blížím datu porodu a furt nic, jsem nervózní, že budu přenášet. A to prostě nechceš, když už to nosíš 9 měsíců, máš všechno připravený, uklizený, venku počasí na procházky s kočárem, v obchodem krásný oblečení, ale ty nevíš jakou budeš mít velikost, kontrakce už 14 dní a hlavně..... denně mi chodí milion zpráv od kamarádů a rodiny a fanoušků a prostě všech co ví, že mám za chvíli rodit, a ptají se mě, jestli už rodim!!! :D Je milý, že na mě myslí, ale tahle otázka mi už teda leze krkem... prostě na ni musim stále odpovídat, že NE :)

Takže mi držte palce ať už to konečně přijde :-) Protože už chci toho našeho drobečka držet v náručí a jen na něj zírat :) Všem ženám co byly se mnou těhotný a už porodily, moc a moc gratuluju a těm co to teprve čeká :-) přeju hodně štěstí a co nejméně bolestný porod :)

Můj porodní plán

Kdo sleduje moje videa na https://www.youtube.com/LadyDomisha  určitě jste již můj porodní plán slyšeli. Pro ty co neumí anglicky nebo je naopak moje česká angličtina vytáčí :D jsem se rozhodla popsat ho ještě v tomto článku.

Neřekla bych, že mám nějak zvlášť složitý a propracovaný porodní plán. Ale myslím si, že by minimálně každá prvorodička měla nad svým porodem uvažovat a předem si stanovit jak by chtěla, aby porod probíhal.

Já jsem si svůj porod již představovala několikrát a musím říci, že se neuvěřitelně těším! Ano, čtete správně.

Vzhledem k tomu, že se snažím svůj youtube kanál směřovat do těhotenských a mateřských témat jako zde. Zjišťuji si poměrně spousty informací. Pochopitelně také informace o porodu. Jakým způsobem lze rodit, jaké jsou pomocné přípravky na utišení bolestí atp. Jedna ale z nejdůležitějších informací, o které jsem se dočetla úplnou náhodou, je, že strach je největší nepřítel rodičky. Upřímně neznám zatím ani jednu těhotnou ženu, která by se nebála porodu. Mám teď ve svém okolí poměrně dost těhulek prvorodiček a od každé slýchám jaký mají strach. Jedna z bolesti, druhá z nástřihu, třetí z plánovaného císařského řezu. Když se, ale zamyslíme… Je přeci jasné, že na konci tohoto ,,utrpení,, přijde okamžik naprosto nezapomenutelný! Konečně spatříme toho drobečka, který nás sice trochu šikanoval, ale i tak dělal radost. A to je to na co se přeci máme těšit!

Teď ale k tomu porodnímu plánu. Jsem si vědoma toho, že porod může začít různými způsoby: prasknutím plodové vody, kontrakcemi nebo takzvanou zátkou. Ať tak nebo tak, pokud budu doma, ráda bych si v první řadě dala sprchu a oholila celé tělo včetně intimních partií. Je sice pravda, že to mohou udělat až v porodnici, ale přece jen si, pokud bude čas, toto raději udělám sama.

Tašku do porodnice mám již sbalenou. Napsala jsem si dokonce seznam věcí co si s sebou beru, a protože nějaké věci používám denně, v tašce je pochopitelně dané nemám. Takže volná políčka v seznamu postupně odškrtám a vše si pečlivě dobalím.

Pak záleží jak časté budou kontrakce a uvidím, zda má cenu čekat doma nebo se již přesunout do porodnice. Jakmile zavelím, a vypravíme se do nemocnice, pravděpodobně začnu mírně panikařit :D Od toho tam bude Erik, aby mě případně uklidnil. I když něco mi říká, že bude panikařit více než já :D

Již jsem si četla pravidla a postup u přijetí do mé porodnice. Musí se vyplnit nějaké papíry, předložit těhotenská průkazka spolu se všemi výsledky ze všech vyšetření a poté se přesuneme na porodní pokoj. V nemocnici, kterou jsem si vybrala se rodí v tak zvaných porodním boxech. Je to pokoj, který obsahuje postel, porodní lůžko (taková ta koza), vanu s masážními trysky, gimbal, novorozenecký vyhřívaný box a sezení pro doprovod. V tomto pokoji můžeme strávit jen hodinu nebo také několik hodin. Proto jsem ráda, že tam se mnou mohou být celou dobu moji blízci až do chvíle než doktor řekne, že jdeme rodit. Poté se mnou zůstane pouze Erik, který dostane speciální hábit. Bude mi stát u hlavy! V žádném případě mu neodvolím koukat tam dolů! Tam se nechci dívat ani já natož, aby se tam koukal Erik :D

Ráda bych se vyhnula nástřihu, i když vím, že samotný nástřih nebolí, protože ho doktoři provádí na samotném vrcholu kontrakce. Protože vás bolí celý ,,spodek,, tak nějaké střihnutí ani nepocítíte. Za to šití je prý často cítit, i když to lékaři umrtvují. A to nemluvím o tom, že si pak týden nesednete :D Sousta z vás mi doporučovala Aniball. Mám ho doma a od příštího týdne začínám cvičit. Ale i tak to není záruka. Pokud doktor řekne, že bohužel musí provézt nástřih, určitě ho poslechnu. Asi ví co dělá žejo. Pochybuju, že by si tak rád přidělával práci, protože to on mě potom bude muset zašít.

Rodit chci přirozeně bez epidurálu. Ano obrovolně se hlásím k bolesti. Ne nejsem sadista :D Jsem totiž srab! Viděla jsem, jak se epidurál aplikuje a představa, že mě někdo bude píchat mega jehlou do páteře a pak tam vsouvat nějakou trubičku, pomocí které se bude epidurál postupně uvolňovat? Ne děkuji. Jsem přesvědčená, že stačí malé škubnutí, leknutí či nešikovnost sestry a můžu být ochrnutá. V lepším případě jen pár dní v tom horším...doživotně. A vzhledem k tomu, že epidurál se nepoužívá desítky let, je mi jasné, že moje maminka ho neměla a přesto zvládla porodit mě i mého bratra. S velkou pravděpodobností budu řvát bolestí a žádat o epidurál v průběhu porodu :D Ale Erik má jasné instrukce. Takže doufejme, že nepovolí!

Samozřejmě, že pokud přijdou komplikace a doktor navrhne císařský řez, nebudu dělat cavyky a budu souhlasit. Jde mi přeci o to, dostat malého v pořádku na svět. Horší je, že při císaři pokud chcete být částečně při vědomí a malého drobečka vidět okamžitě, není tuším jiná možnost než epidurál. V tom případě musím zatnout zuby a doufat, že sebou neškubnu a neochrnu. Mohla bych sice požádat o celkovou anestezii, ale to bych malého viděla až po probuzení, vykoupaného, oblečeného a to není ono.

Tak či tak po porodu budu ráda, když budu mít malého u sebe na pokoji. Dnes se tomu říká rooming. Většina druhorodiček to nechce a raději volí variantu, že jí dítě nosí sestřičky pouze na kojení. Chtějí si totiž odpočinout. Ale prvorodička, celá natěšená na miminko, netušící jaký to pro ni bude záhul, tuto možnost často vyžaduje. Po císařském řezu to bohužel není úplně možné. Je to velká operace, a tak rodička není schopná vstát bez pomoci natož, aby se starala o novorozeně.

Po přirozeném porodu, když je vše v pořádku, miminko přibírá a má pravidelnou stolici, jsou oba propuštěni cca po 3 dnech. Po císaři to bývá nejčastěji po 5 dnech.

Na závěr se chci vrátit k tomu, proč je strach největší nepřítel při porodu. Četla jsem, že celkově porod je o psychice. Pokud přijdete do nemocnice naprosto v klidu a beze stresu s tím, že porod bude rychlovka, ono to tak i bude. Pokud tam půjdete s tím, že to bude hrozně až nepředstavitelně bolet, bolet to taky bude a hlavně to může trvat o několik hodin déle, než kdyby jste přišla s úsměvem na tváři. Takže ženy! Budoucí matky, těšte se na den porodu, protože to bude super zážitek a hlavně už konečně uvidíte a v náruči pochováte vaše malinkaté miminko. Těm z vás, které to čeká přeju hodně síly a radosti.